Co je Aikido?

Aikidó, vynořivší se z dlouhého období tajemná na Východě, během kterého bylo známé pouze poměrně omezenému okruhu lidí, je nazýváno jedním z nejjemnějších a nejkultivovanějších bojových umění a na svých nejvyšších úrovních pak účinnou disciplínou rozvoje, sjednocování a využívání všech lidských sil – fyzických a mentálních (spirituálních).

Co se může na první pohled zdát jedinečnou metodou pro efektivní možnost ubránění se proti jakémukoli typu útoku, se při podrobnějším zkoumání odhalí mřen jako účinný způsob sebeobrany pocházející z japonského budžucu (válečné uměni), ale navíc — a to je důležitý prvek, který zajímá mnohé nováčky v tradičních dodžo (neboli cvičebních sálech) — je „disciplínou koordinace», cestou k posilování mysli a těla, spojování fyzických a mentálních sil jedince, který se tak stává kompletněji  integrovanou lidskou bytostí. Slovo „aikidó» ve skutečnosti znamená metoda neboli cesta [do] harmonizace [ai] mentální energie neboli ducha [ki]«.

Speciální metoda bojového umění vyvinutá mistrem Moriheiem Uešibou v Japonsku, kterou on nazval „aikidó», v sobě spojuje pohyby praktické sebe­obrany převzaté z boje s mečem a kopím, džúdžucu, aikidžucu, a dalších starobylých, esoteričtějších, forem bojových umění s důrazem, a to od samého počátku cvičení, kladeným na charakteristickou centralizaci myšlení a jednání a na prodlužování (vedení) mentální energie neboli ki, které činí toto umění tak úchvatným.

Jedná se o jedinečný systém sebe­obrany, přizpůsobitelný a účinný proti  jednomu stejně jako proti více soupeřům. Praktická část věnuje vysvětlení a názorným příkladům konkrétních metod používaných i dosažení těchto často efektních výsledků — a to navíc způsobem, který činí cvičeni aikidó přístupné pro lidi každého věku, muže i ženy.

Proč však říkáme, že je aikidó jedinečné? Téměř všechna bojová umění o sobě mohou deklarovat, že jsou účinným prostředkem sebeobrany, a mnohá z nich mohou být rovněž praktikována bez nebezpečí starými i mladými. Jak se tedy aikido od všech ostatních odlišuje? Rozdíl spočívá v oblasti základních motivací a typických účinků, které jsou pro jeho cvičení charakteristické, a v počátečním i pokračujícím důrazu na ně kladeném.

Patří sem následující skutečnosti:

  1. Aikidó je ve svém čistě praktickém použití uměním sebeobrany. Je zcela refle­xivní a z etického hlediska se vztahuje k obraně proti nevyprovokovanému útoku. V aikidó neexistuje útok. Techniky aplikované studenty, kteří dosáhli v tomto umění jistého stupně mistrovství, nezanechávají ve svých stopách žádná vážná zranění.
  2.  Je zde neustálé odkazování na hara neboli „střed» (tj. těžiště) jako na místo sou­středění energie; převládají zde odkazy na ki neboli „vnitřní energii» jako speci­fickou formu používané energie. Konečně je zde také zajímavá možnost rozšiřo­vání těchto konceptů a jejich významu do oblastí mimo poměrně omezený svět bojových umění.
  3. Pro toto umění je charakteristická specifická strategie (tj. pohyby, způsoby pře­misťování, techniky) a důraz kladený na kruhovost v uplatňování této strategie.

(z kihy  A. Westbrook & O. Ratti „Aikido a dynamická sféra»)