Japonská kaligrafie (šodó) - je výtvarným a zároveň meditativním způsobem psaní japonského textu, tvořeného čínskými znaky (kandži) a japonskými slabičnými abecedami (katakana, hiragana). Japonská kaligrafie – na rozdíl od evropské – klade větší důraz na proces psaní než na samotný výsledek. Zároveň obsahuje i nezanedbatelný duchovní rozměr, je způsobem poznávání a kultivace sebe sama. Jako taková si zachovala svůj význam i v dnešní době počítačů a v Japonsku se stále vyučuje i na základních školách.

Historie šodó – Až do první poloviny tohoto století se čínské, japonské a korejské znaky psaly skoro výlučně štětcem. Díky tomu si kaligrafie (šodó) zachovala svůj význam a ještě dnes se znaky tradičně štětcem píší. Hlavním důvodem jsou jemné detaily, perem či tužkou nenapodobitelné.

Různých kaligrafických stylů existuje velké množství, ovšem základních je pět. První dva, tenšo a reišo, napodobují způsoby psaní znaků v minulosti. Moderní a nejčastěji používané styly jsou kaišo, gjóšo a sóšo. Jen velice málo japonců je schopno přečíst znaky nakreslené v abstraktním stylu sóšo.

Techniky šodó – Po opatření nezbytného materiálu a nástrojů – štětce fude, třecího kamene suzuri, tyčinky třecí tuše sumi a papíru waši, nastává stejné úsilí jako v případě všech disciplín bojových umění – neúnavné opakování stejných pohybů. List papíru se stává vaším dódžó, důležitá je správná pozice těla, dýchání v harmonii s pohybem a naprostá koncentrace. Nejjemnější kaligrafické pohyby musí vycházet z boků, nikdy nejsou prováděny pouhým pohybem zápěstí…

Tenšo symbolizuje styl prvních znaků rytých do kostí a do bronzových předmětů. Je stylem nejstarším a obrazově nejbližším původní myšlence. Používá se hlavně na pečetě nebo razítka.

Reišo reprodukuje styl psaní předchůdcem dnešního štětce – kouskem seříznutého bambusu. Čáry jsou slavnostní, protažené.

Kaišo vykresluje všechny charakteristické prvky znaku čárku po čárce, aniž by tyto prvky spojoval. V šodó jde o stadium kógeiko.

Gjóšo tzv. tekutý styl. Charakteristické prvky znaku spojuje a zjednodušuje. Tahy jsou spojené, plynulé a je jich méně. Jde o stadium džijúgeiko.

Sóšo tzv. trávový styl. Vykresluje pouze základní prvky, extrakt znaku, a tím dovádí zjednodušení až do extrému. Z tahů štětce vysvítá jen esence znaku. Jde o stadium abstraktní, blízké mistrovství.

K praktikování šodó je zapotřebí štětce (fude), papíru (waši), tuše (sumi) a plné koncentrace – podobně jako u jiných umění. Pro studium šodó není nutná znalost japonštiny.